Přišel den D, který byl sice strašný na ranní vstávání, ale jinak to asi nejde, když člověk letí přes polovinu světa. Poslední loučení s rodinou, která kvůli mně vstala na pátou hodinu ranní, a už jsme spolu s tátou jeli na letiště, kde to bylo všechno strašně rychlé. Airbus A320 nás bezpečně dopravil na první, kratší části cesty na londýnské Heathrow, kde bylo potřeba čekat sice tři hodiny na další let, ale když je potřeba sehnat palubí lístek, projít kontrolami, které si prostě zamanuli, že mi vždycky prohledají batoh, tak je to asi akorát.
Bohužel let do Halifaxu měl zpoždění asi hodinu, takže další Airbus, tentokrát 727, se vznesl do vzduchu později. Ale nejenom v délce letu se to lišilo. Jestliže jsem se na prvním letu nudil, tady na to není prostor. Přede mnou obrazovka s možností filmů, které jsou terpve v kině, se spoustou hudby - no prostě prvoplán na spánek se někam vytratil...
A nejenom v tom byl rozdíl. Při příletu do Londýna byl z okýnka skoro až idylický pohled na předměstí a vůbec ucelé řady domků, které byly jeden jako druhý. Ale když se letadlo dostalo pod mraky na východním pobřeží Severní Ameriky, všude byly stromy. Rozsáhlé plochy lesů protkané říčkmami a jezery, no prostě mi zůstala pusa otevřená až do okamžiku, kdy se letadlo zastavilo. Ono totiž samotné etiště je schované v lese, ze tří stran obklopeno stromy. Tak jsme tedy dorazili, celá skupinka sedmi Čechů a tady už se naše cesty rozešly. Kontrola na imigračním byla překvapivě pohodová, dokonce jsem si s úředníem popovídal o hokeji a naučil ho česky pozdravit a poděkovat :). Cesta byla a mnou, ale ta skutečná teprve začínala.
Letadlem přes půl světa :)
