YMCA

lUž jsem se zmiňoval o té super tělocvičně, která nám dala členství zadarmo? :) No jmenuje se stejně jako hodně, hodně známá písniča od Village People a mám jí jenom kousek od baráku. Dneska se mi konečně podařilo najít ji prázdnou a vhodnou pro pár fotek, taky kdo by chodil cvičit v neděli večer... Chybí snad jenom tělocvična samotná a bazén.

Fotky zde.

Den Terryho Foxe

Tento pátek se konal Den boje proti rakovině známý v Kanadě a USA také jako Den Terryho Foxe. Kdo je Terry? Kanaďan, který jako nadějný mladý sportovec dostal rakovinu, která ho připravila o pravou nohu a všechno ostatní v životě. On se nevzdal a vydal se na svůj maraton, s jehož pomocí chtěl získat peníze na výzkum léku právě proti rakovině. Vyrazil odsud, z Nového Skotska a každý den uběhl vzdálenost rovnou maratonu. S pomocí protézy a ničeho jiného.

Stal se národním hrdinou a jeho víra, že svůj závod dokončí a zároveň vyhraje boj s nemocí, ho hnala dál, přes pět a půl tisíce kilometrů ve více než sto padesáti dnech, jenže rakovina udeřila znovu a v Ontariu musel vzdát a o devět měsíců později zemřel.

Jeho památku a dědictví si všichni připomínají nošením růžové barvy a zároveň pamětním pochodem či během. Na YCMSHS to znamenalo hodinu chození v kruhu, tancování na hudbu a celkově oslavu jeho památky... Mám pár fotek, ale kvalita nic moc, bylo to foceno "od boku".

https://www.youtube.com/watch?v=ZF8k8hpyp_A&feature=youtube_gdata_player

Port Royal

Jednoho krásného dne místo školy nás čekal "výlet" na místo zvané Port Royal. Ve zkratce je to zrekonstruovaná osada prvních osadníků v Novém Světě, postavená Francouzi na začátku sedmnáctého století. Cesta trvala skoro tři hodiny a to jenom proto, abychom se podívali, trochu s nadsázkou řečeno, na doškovou stodolu, a zase jeli zpět.

Moje částečné zklamání ale praení z toho, že jsem si pod pojmem Port Royal představoval něco asi trochu noblesnějšího. Ale aspoň mám pár fotek z pláže, i když tady zase radost kazí fakt, že jsme stihli akorát odliv, který když s přílivem má rozdíl dvacet metrů na výšku, tak z oceánu je vidět jenom linka na obzoru...

Fotky

YCMHS

Škola, která nově vznikla spojením Yarmouth High a Junior High právě na začátku tohoto září je v úplně nové budově, která byla nedávno dokončená. Bylo kolem toho spoustu tahanic, ale nakonec všechno snad dobře dopadlo.

Sama o sobě je postavená jako ekologicky nezávadná, takže nejenom, že se všude všechno třídí, ale na střeše se napíklad pěstuje tráva hned vedle solárních panelů, která zachytává dešťovou vodu a ta se dále používá na splachování záchodů, vytírání a tak podobně.

Budova má dvě podlaží, ve spodním je pár učeben a větší místnosti jako tělocvična, jídelna, koncertní síň a tak dál... Skříňky jsou po všech postranních chodbách, ve dvou řadách nad sebou a dohromady by jich mělo bát něco přes tisíc... Venku je velké parkoviště pro učitele, menší pro autobusy a ještě maxi velké pro sudenty, protože tady řídí vážně každý...

A ještě pár fotek Yarmouth High zde.

Ex-change student

Tohle magické slovní spojení znamená v Novém Skotsku poměrně hodně. Naučil jsem se používat jeho tajemství asi po týdnu, ale teď, po dalších dvou, už není nijak moc potřeba...

Jde o to, že stačí říct, že nejsem místní, ale zahraniční student a všichni jsou hned ochotnější a milejší. Vážně, nedělám si srandu - třeba první den v posilovně nám dali na vyplnění přihlášku a poté hned permanentku zadarmo. Další příklad? Nevěděl jsem si rady s jejich drobáky (je jich moc a ještě jsou maličký), takže mi pordavačka po kouzelných slovech (ex-change...) pomohla najít ty správné a ještě dala lízátko, vážně, na cestu :D

Fotogalerie

Přidána nová stránka, na které jsou v seznamu všechna fotoalba :)

Západy slunce

Jenom jsem si šel koupit hokejku a náhodou měl po ruce foťák...

Kemp Keniel

V posledních dvou dnech se uskutečnilo setání mezinárodníchstudentů pro naší oblast, Tri County. Byba to neskutečná směs všech možných i nemožných jazyků, ale hlavně to byla zábava kvůli různým aktivitám, dokonce bylo tak teplo, že se dalo i koupat :) Prostě paráda, tady je pár fotek.

Je tam taky jedna, na které je něco jako prohlášení, které jsme museli podepsat - případy, kdy se s námi nikdo nebude bavit a jedeme rovnou domů...

První den ve škole

Tak po mnoha dnech strávených příjemným nic neděláním přišel den, kterého jsem se bál, i se na něj těšil zároveň. Bylo v tom očekávání tolik neznámých a proměných, ale pak to prostě přišlo...

Už z dálky bylo jasné, že je kolem školy pořádně rušno. Auta jezdila kolem, troubila, všude strašné nožství lidí, možná něco málo přes tisíc a ti všichni směřovali jedním směrem. Pak nám v tom shonu dali do ruky rozvrh a to bylo všechno...

Hned po příchodu do třídy bylo jasné, že bude plno a nikdo si mě ani moc nevšímal Začala normální výuka, i když co si budeme povídat, všechna ta probíraná látka je o hodně jednodušší a to i přes jazykovou bariéru angličtiny...

Celkově se ukázalo, že moje obavy byly zase jednou zbytečné a všechno proběhlo v pohodě, dokonce mě to i trochu bavilo.

Pár fotek - Yarmouth Consolidated Memorial High School

Jo a samotná škola je postavená jako ekologicky soběstačná, takže nejenom, že se třídí všechno možné i nemožné, ale navíc je na střeše tráva, sbírá se dešťová voda na splachování, no prostě nezatěžujeme o nic víc, než je nutno...

Language Assessment

V pátek se končeně něco začalo dít a všechny si nás pozvali do staré, teď už mimo provoz, školy, kde nám konečně někdo řekl základní informace ke škole a vůbec ke studiu. Moc toho ve své podstatě nebylo, ale jsou i zvláštní věci jako třeba, že do školy se nesmí nosit žádné parfémy ani deodoranty a oblékaní je omezeno podle tzv. dress code - pro kluky jsou zakázané skejťácké kalhoty, pro holk zase sukně nad kolena, minisukně, přílišné odhalování ramen, hrudníku a břicha - to si nevymýšlím, to jenom citutju.

Navíc to vypadá, že všichni ve městě mají nakázáno hlásit naš aktivitu, takže se ví o každém našem kroku - a to je trochu děsivé... No nic, poslední víkend a pak už do školy :(

Když všichni ví všechno...

....a vlastně nikdo neví nic.

Od příletu jsem v zajímavé situaci, protože se celá high school přesunuje do nové budovy, která ještě není hotová. Důvodem jsou prý finance, takže se protahuje dokončení a nikdo pořádně neví, kdy začne školní rok. Od svého příjezdu jsem už slyšel asi deset verzí, od začátku třetího září jako u nás, až po zajímavý scénář se začátkem v říjnu. Pracovníci stávkují, protože nedostali zaplaceno, vláda na zaplacení nemá, no prostě Kocourkov :)

Ale on je ten zmatek asi nakažlivý - dnes měla být prohlídka pro ex-change students, ale místo toho nás vyhodila ochranka, že se prý nic taového nekoná. Navíc nikdo pořádně ani neví, kdy bude hokejový try-out, ale mě je to nějak jedno - když se pustím do hledání informací, stejně každý říká či píše něco jiného. Zítra snad už uvidím koordinátory, což by mohlo vnést trochu světla do případu Nedokončené školy. Jen tak pro pobavení, protože je to vlastně celkem legrace :)

Největší rozdíly

Je jasné, že všechno nemůže být stejné, když obě místa dělí Atlantik. Ale já vybral pár těch zajímavých, někdy až skoro do očí bijících:

Rychlost jízdy - všichni tu jezdí strašně pomalu, jakoby si užvali jízdu nebo nevím. Vždycky to trvá tak dvojnásobek času, ale lidé si to tu očividně užívají...
Řadící páka - je u větších aut za volantem z pravé strany. Asi potřebují více místa na stojánky s pitím ;)
Přechody - nejsou to typické zebry jako u nás, jenom úzký pruh s šikmými tenkými čarami.
Poznávací značky - jsou u všech aut jenom na zdní části auta.
Neprůstřelné vesty - každý policista či člen ochranky, ať už hlídá obchoďák nebo letiště má u pasu pistoli a neprůstřelnou vestu na sobě
Dva jazyky - každý nápis, i ukazatel na záchdy, je v angličtině a francouzštině.


Lidé - jsou milí, přátelští a neskutečně ochotní - všochni v obchodech vysvětlí, pomůžou, řeknou vtip, zeptají se na váš život a vzpomenou si na vás i po třech dnech, když jdete kolem na ulici. Ale tomu věnuju vlastní článek.

Yarmouth

Už když se mě lidi před odjezdem ptali, kde že to vlastně budu, sotva si něco představili pod pojmem Nové Skotsko, natož Yarmouth. Takže ve zkratce, je to malé městečko asi s 12 tisíci obyvateli, hned na pobřeží oceánu, jak vám tady každý moc rád vysvětlí. Náš dům je umístěný skoro dokonale. Pět minut na hlavní ulici, pět minut do školy (ne, ta není na hlavní ulici), kousek od oceánu, kousek od zimáku, no prostě a jednoduše paráda. Zatím jsem ješě nepotkal nikoho, kdo by mluvil francouzsky, tedy myslím jenom, protože bilingvní jsou tu asi všichni. Zatím se mi nepovedlo vidět toho zrovna hodně, ale stejně to je moc pěkný. Jo a ještě tělocvična (posilovna), kterou máme jako ex-change studenti zadarmo :). Takže hádejte, kde trávím odpoledne...

Fotky z první procházky

První krůčky

Hned po vstupu do haly si nás převzaly lidé z agentuy a nešlo si nevšimnout, jak byly nadšení. Bylo to neskutečně nakažlivé. Bohužel se ještě čekalo na další studenty, pak se zase rozhodovalo, jestli pojedeme do Yarmouthu ještě te den - kvůli zpoždění bylo už kolem sedmé - , nebo jestli přespíme na letišti. Nakonec se vyrazilo na cestu, která trvala dlouhé tři hodiny... Pořád se mi nechtělo spát, což mi přišlo divné. Tři hodinky uběhly rychle a už auto zastavilo u neznámého domu a já se šel přivítat se svými náhradními "rodiči" na příštích několik měsíců. Bylo to fajn, možná ještě větší nadšení než na letišti, ale po více než dvaceti čtyřech hodinách už bylo potřeba jít spát...

Po probuzení začalo poznávání nového prostředí - je to vlasně dům s pečovatelskou službou, který manželé Kerry a Carol provozují, takže se tu pořád něco děje. Asi se s úsměvem na tváři narodili, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Svý způsobem si mě ale nikdo nevšímá, takže je jenom na mě, co chci vlastně dělat. V odpoledních hodinách dorazil můj spolubydlící před chodbu - Jesus - vypadá to jak to vypadá, ale čte se jinak. Je strašně fajn, z Mexika, taže tady mi spadnul asi největší kámen ze srdce.

Odpoledne procházka a večer běhání, to bylo vše, co člověk potřeboval k poznání okolí...A je to nádhera, to musím říct...

Fotky z kempování a grilovačky :)

Cesta

Přišel den D, který byl sice strašný na ranní vstávání, ale jinak to asi nejde, když člověk letí přes polovinu světa. Poslední loučení s rodinou, která kvůli mně vstala na pátou hodinu ranní, a už jsme spolu s tátou jeli na letiště, kde to bylo všechno strašně rychlé. Airbus A320 nás bezpečně dopravil na první, kratší části cesty na londýnské Heathrow, kde bylo potřeba čekat sice tři hodiny na další let, ale když je potřeba sehnat palubí lístek, projít kontrolami, které si prostě zamanuli, že mi vždycky prohledají batoh, tak je to asi akorát.

Bohužel let do Halifaxu měl zpoždění asi hodinu, takže další Airbus, tentokrát 727, se vznesl do vzduchu později. Ale nejenom v délce letu se to lišilo. Jestliže jsem se na prvním letu nudil, tady na to není prostor. Přede mnou obrazovka s možností filmů, které jsou terpve v kině, se spoustou hudby - no prostě prvoplán na spánek se někam vytratil...

A nejenom v tom byl rozdíl. Při příletu do Londýna byl z okýnka skoro až idylický pohled na předměstí a vůbec ucelé řady domků, které byly jeden jako druhý. Ale když se letadlo dostalo pod mraky na východním pobřeží Severní Ameriky, všude byly stromy. Rozsáhlé plochy lesů protkané říčkmami a jezery, no prostě mi zůstala pusa otevřená až do okamžiku, kdy se letadlo zastavilo. Ono totiž samotné etiště je schované v lese, ze tří stran obklopeno stromy. Tak jsme tedy dorazili, celá skupinka sedmi Čechů a tady už se naše cesty rozešly. Kontrola na imigračním byla překvapivě pohodová, dokonce jsem si s úředníem popovídal o hokeji a naučil ho česky pozdravit a poděkovat :). Cesta byla a mnou, ale ta skutečná teprve začínala.

Letadlem přes půl světa :)

Loučení

Tak už se přibližuje datum odletu, 1. září 2012, takže nadchází ta nejméně příjemná část celého dobrodružství a to rozloučení se všemi členy rodiny, kamarády, přítelkyní... Prostě a jednoduše nic příjemného, ale je to daň, kterou je potřeba zaplatit. Loučení se spolužáky bylo v podobě večerního posezení v baru, které se sice poněkud protáhlo, ale stálo za to. S rodinou, širší i užší, to probíhá postupně, až pomalu nevím, kam dřív skočit, protože babiček a tetiček mám opravdu požehnaně. Je to už bážně skoro na dosah ruk a člověk si začná říkat, tak tohle je poslední cesta vlakem, tohle je poslední tamto a tak podobně. Ještě přikládám fotku ze třídní rozlučky:).